1.Kapitola

Kap, kap.

 Probudilo ji kapání vody.

Kap, kap, kap.

Snažila se rozpomenout na všechny detaily z předchozí noci. Vzpomínala na svůj útěk z vesnice, jak se plížila lesem i na to jak ji mág dostal. Jenomže když se prvně probrala, nebyla tady. Vysela strašně vysoko nad zemí a na obzoru se rozpínal hrad. To je divné. Pomyslela si. Silná tepající bolest v hlavě ji trochu probrala.

 No jistě! Probrala se už dřív a začala se znovu vzpouzet, tak ji mág opět omráčil. Najednou ji přepadl pocit, že v místnosti není sama. Neodvážila se pohnout. Jen dál předstírala bezvědomí. Kouzlit sice neuměla, ale řece jen ji osud nenechal na holičkách. Měla výjimečný talent. Během sta let kdy žila, si vyvinula neobyčejně silný talent telepatie a empatie. Proto teď nechala volně bloudit svou mysl místností, až našla na druhé straně cely silně hnědo oranžově zářící vlkodlačí vědomí. Barvy vědomí často byly něco jako aura. Vyjadřovaly povahu svého člověka. Poznala, že jde o vlkodlaka díky tomu, že vlčí barvy vědomí se nejčastěji promítaly do barev od žluté a světle zelené, až po hnědou. Samozřejmě, že takovou barvu by mohl mít i člověk, jenže Rync bral do zajetí jen nelidi. Lidi na místě zabíjel, nebylo tedy pochyb, že jde opravdu o vlkodlaka.

Pátrala myslí dál, ale narazila na hradbu. Kdyby chtěla, mohla ji snadno překonat, jenže by se tím prozradila a to nechtěla riskovat. Ale bariéra nebyla dost silná na to, aby se emoce a povrchové myšlenky dostávaly na povrch.

Měl o ni starost, přemýšlel, kvůli čemu ji sem mág přinesl a jak by se případně mohli společně dostat pryč.

Stáhla se z jeho vědomí, a otevřela oči. První co spatřila, byl strop cely a zamřížované okno na protější zdi. Posadila se a zahleděla se do kouta na protější straně cely, kde posedával vlkodlak.

„Jsi v pořádku? Vypadáš hrozně.“ Zeptal se „Ten týpek je fakt netvor.“ Řekl pochmurně. „Mimochodem jmenuju se Petr. Petr Lopéz.“

„Jo jsem v pořádku, ale bylo by mi líp, kdybych byla někde jinde než ve vězení a těší mě, jsem Melanie.“ Odpověděla a pak se odmlčela se.

„Melanie. “ převaloval její jméno v ústech, jako by je chtěl ochutnat. „Hmm a jak dál?“

„Jsem pouze Melanie. Elfové příjmení nedostávají.“

„ Aha, to mě nenapadlo. Vymírající rasa že? Ale pověste, kvůli čemu tady vlastně jste? Chci říct- hm proč vás unesl. Tenhle chlap nedělá věci… bezdůvodně.“

„Ne to nedělá.“ Povzdechla si. „Stíhal mě asi čtyři nebo pět měsíců, protože jsme s dávnými přáteli našli opasek. Legendární opasek Obdenů. Doufám, že víte, kdo byli Obdenové?“

„Ale jistě. Byli to původní obyvatelé naší říše. Říká se, že byli nepřekonatelně spjati s přírodou, dokázali do boje povolat hromy a blesky přenášet hrady pomocí větru, nebo vody, vysušit mokřady s pomocí větru a slunce, či vystavět půvabné zámky s pomocí země nemýlím – li se.“

„Přesně tak. Věz tedy, Petře, že to všechno je zřejmě pravda. Našla jsem opasek, který obsahuje velkou moc, kterou teď Rync může využít, jak se mu zachce. A proč jsi tady ty?“

„Já myslel, že elfové nikdy nejsou zvědaví, protože už všechno vědí.“ Řekl a pobaveně se usmál. “Nuže já se živil jako potulný zpěvák. Jednou však, pán bůh se na mě nezlob, jsem uzavřel tak trochu nelegální obchod a dostal jsem podle pašeráka, co mi tu věc prodal, velice cennou knihu písní v elfském jazyce. Říkal jsem si: skvěle, Petře, jsi pašák, budeš mít další písničky do sbírky. No tak jsem si večer lehl v jednom hostinci na seník a ouha ráno jsem se vzbudil tady. Proč tu jsem, vím jen díky tomu, protože až do nedávna byl náš milý hostitel dost vychloubačnej. Nejdřív se mě ptal, jestli vůbec vím, co jsem to měl za knihu, pak se mi smál, že jsem hlupák, když jsem se ty písně chtěl naučit a nakonec mi oznámil, že ty písně jsou velice starobylá kouzla, která dokáže přečíst jen mocný mág, nebo mág příslušící k vaší rase. Asi o dva dny později sem přišel s tebou a hodil tě na zem. Pak se zasmál a odešel. Bál jsem se, že ti něco zlomil, ale vypadáš celkem v pohodě. Popravdě řečeno líp než, když tě sem večer přinesl.“

„Naše rasa se rychle regeneruje.“ Vysvětlila

„No dobře, Temná, ale jak se teď odsud dostaneme? Já už vyzkoušel snad všechno.“

„Temná? Proč Temná?“

„To je význam tvého jména.“ vysvětlil „No tak jak se odsud dostaneme?“

„Jo tak. Hmm, tak to nevím. Co jsi zkoušel ty?“

„Okno, vydloubnout dlaždice, vyrazit dveře, hledat tajný východ.“

„Co zkusit vysadit dveře? Víš - ne je rozbít, jen vysadit z pantů.“

Pochybovačně se na ni podíval, ale zvedl se a šel jí pomoct dveře vyvrátit.

To se však nepodařilo a žádný z dalších pokusů také nic nevzešlo.

 

***

 

„Melánie! Melánie! Tak Melánie!“

„Co je! Kde to jsem, proč je všude taková tma a kdo jste vy!“

„Melánie! Melánie!“

„Co chcete a kde jste?!“ křičela Melanie

„Jsme v tvé hlavě Melánie. Pospěš si, nezapomeň a na nic se nás neptej! My tu velíme a ty poslouchej a spěchej.“ Ozýval se hlas z čím dál větší dálky.

„Kdo my a kam mám spěchat?! Tak odpovězte!“

„My jsme My.“ Odpovídal hlas.

„My jsme My. My jsme My, My jsme My,myjsmemy...“  Opakovala ozvěna.

 

 

Melanie se s výkřikem probudila. Celá se třásla zimou a prožitým strachem. Po zádech a obličeji jí stékaly kapičky potu.

„Melanie jsi v pořádku?“

Trhla sebou. Dočista na něj zapomněla, - zapomněla... Na co neměla zapomenout? Proč měla spěchat a kam měla spěchat? Kdo byli ti My? Co se to tady pro velkého Obdena děje!

„Melanie si v po-“ stuhl na místě, když k němu vzhlédla „ u vlčího zubu! Co se to s tebou děje?! Škoda, že nemáš zrcadlo, to by ses teprve vynadívala. Řekl bych, že tohle u vaší rasy běžné není.“

Nechápavě na něj hleděla.

„Uf, už je to pryč, ale než jsi zamrkala, žhnuly ti oči zářivě tyrkysovou barvou.“

Zmateně potřásla hlavou. „Jsi si jistý?“ zapochybovala. „Já mám hnědé oči, vy vlkodlaci mýváte sklony k přehánění a k tomu si přidej, že zanedlouho bude úplněk. Ten má podivné účinky na každého.“

Zamračil se na ni. „Ty si myslíš, že mě blbne úplněk? Houby! Mě nikdy úplněk nezblbne! Ne nadarmo jsem byl tak dobrým pašerákem ..ehmm hm chci říct zpěvákem. Ah ano ne nadarmo jsem nejlepší zpěvák v okolí! Žádný poctivý pašerák, jen nepoctivý zpěvák. Tedy ehm- naopak.“ Dokončil kulhavě.

„Ty jsi pašerák?“

„Ne! Teda jo.. ehm hmm, co má být?“

„Neříkal jsi náhodou, že jsi potulný zpěvák?“ poznamenala vesele.

„Říkal, samozřejmě, že říkal. Přeci každýmu na potkání nevyklopím:

Hej, znáte toho Petra Lopéze? Ne? Tak to je pašerák a jen tak mimochodem ten Petr Lopéz jsem já! Tak pojďte a já vám na zakázku přepašuju nějaký diamanty.

Jenže ty tvoje oči by donutily ostřílenýho piráta, kterej je zvyklej od podlahy klít a jen chlastat, bez ptaní vyklopit svůj poklad na břeh a ještě ti ho zabalit do dárkový krabice! A ty si tady ze mě akorát děláš blázny.“

„Nojo, tak promiň.“ Omlouvala se s nepřesvědčivě kajícným výrazem ve tváři. „Já jen, je to tak neuvěřitelný!“

„Jo to teda je.“

Nastalo hrobové ticho. Oba se utápěly ve svých vlastních myšlenkách. Najednou Petr promluvil.

„Co se ti zdálo?“

„Cože?“

„No co se ti zdálo? Myslím před tím, než ti začaly oči tak žhnout. Oba jsme spaly, ale mě probudilo to, že jsi mluvila ze spaní. Podívám se na tebe a ty se celá cukáš jak v záchvatu. Řeknu ti, že mě to dost rychle probralo, jenomže než jsem se stačil zvednout a dojít k tobě, vykřiklas a posadila se. Mluvila si o někom, to bylo jediné, co jsem pochopil. Strašně mumláš když spíš. Tak co se ti teda zdálo?“

„Ah tak. Hm abych řekla pravdu vůbec nevím co to mnělo znamenat. Ale mohl to být jen sen.“ Dodala pochybovačně.

„Ne.“ Prohlásil rozhodně. „To si nemyslím. Přece ti bezprostředně po tom začaly zářit oči. Tohle nebyl jen tak ledajakej sen. Dej na mě.“

Vyskočila na nohy.  „No jo to se ti řekne, to nebyl ledajakej sen, jenže já nevím, co znamenal, nebo co s tím mám dělat. Nevím, co chce Rync udělat s náma, ani to jak se dostat ven!“

V zoufalství se opřela jednou rukou o zeď věže. Náhodou té co byla u okna. Kámen, o který se opírala a ještě řádka kamenů pod ním se rozpadla v prach. Jak ztratila oporu, málem se překotila dírou ven, ale naštěstí ji Petr v čas zachytil.

„Jak jsi to udělala?“ Divil se a v úžasu zíral na díru ve věžní zdi.

„Nevím a ani to nehodlám zjišťovat. Řekla bych, že tohle je ta cesta ven, na kterou jsme čekaly.“

„Souhlasím, ale co když venku někdo hlídá? Co uděláme pak?“

„Nehlídá, Rync má ve zvyku lidi podceňovat a navíc si jsem stoprocentně jistá, že venku není nikdo. Tedy až na jednu dost nevrlou kočku, několik vyděšených krys, tři netopýry a jednu spokojenou sovu. Podle těch netopýrů soudím, že slunce vyjde asi tak za 3 až 4 hodiny.“

„Jak to víš?“ Divil se vlkodlak. „Já vím jen o té kočce, protože ji cítím, ale že bych dokázal říct jakou má náladu, tak to ne.“

„Mám vrozený vysoce ceněný dar.“ Vysvětlila mu stručně. „Tak lezem nebo ne? Ten břečťan vypadá pevně a je tam dost úchytů pro ruce a nohy, navíc lepší příležitost se už možná nenaskytne. Prohlásila a pustila se do lezení. Věž byla tak 300 stop vysoká, ani to jí však nezabránilo v tom, se občas zhoupnou a jako opice přeskočit k lepší opoře pro nohy, nebo se ledabyle natáhnout pro lepší rostlinu. Když jí k zemi zbývalo posledních šest stop, znenadání se odrazila od stěny věže, tiše a ladně, jako kočka přistála ve křoví. Pak se vztyčila, vzhlédla a mávla na Petra, na znamení, že je vzduch čistý.

Pochybovačně se na ni zahleděl, ale pak začal o poznání méně obratně, také sestupovat. Dole se pokusil seskočit stejně plynule jako ona, ale jeho pokus byl odsouzen k nezdaru, když dole špatně došlápl na křehkou větev. Ta se pod ním zlomila a on se neovladatelně zřítil do křoví. Tiše zaklel a posadil se. Byli venku. Opravdu byli venku za hradbami. Pryč z věže.

„Možná bys měl změnit podobu.“ Upozornila ho Melanie. „Budeš pak méně nápadný. Já se dokážu nepozorovaně protáhnout všude možně a nevím, jak jsi na tom ty.“

„No jo, no jo! Už jdu.“ Zavrčel a změnil podobu. V křoví se nyní krčil dva a půl stopy vysoký tmavě hnědý vlk.

„Skvěle, teď můžem jít.“ Usmála se Melanie a v přikrčení seběhla k nejbližšímu keři.